Ten pocit, který neustává. Pocit selhání, nedostatečnosti, neúspěchu. Obavy a strach se mou prodírají ve dne v noci, nejdou zastavit. Každej máme svoje vnitřní strašáky, ti moji na sebe ale v poslední době strhávají víc a víc pozornosti a nenechají mou mysl vypnout. Učinit i jednoduchá rozhodnutí mi způsobuje úzkost a egoistické já svádí velký souboj z mou touhou vyhovět a udělat radost každýmu, a nikoho nezklamat. Někdy mám pocit jako bych byla izolovaná od světa neviditelnou clonou, která mi sice umožňuje okolí vnímat, ale zabraňuje jakékoliv interakci. Asi mě zase přepadá samota, touha s někým mluvit a na chvíli nebýt jen samostatnou jednotkou. Všechny dny mi splývají dohromady. Vše, co udělám nebo vytvořím mi připadá nedostačující a ten pocit nízké produktivity se mi provrtává hlavou jako červ jablkem. Práce online je cool, ale hádám, že mně se trochu vymyká z rukou. Možnost pracovat pořád a nikdy je nebezpečná kombinace a moje perfekcionistické já si momentálně neumí stanovit dané hranice a topí se ve svých vlastních myšlenkových pochodech.
Život není pořád jenom pohádka, spíše taková hodně zamotaná tragikomedie, ale nevzdávejme se na něm. Bude líp, vždycky bude líp!
Žádné komentáře
Okomentovat