BODY IMAGE

10:00

Tenhle článek je takovej menší výstřel do tmy.

Pořád z toho nejsem tak úplně venku, s jídlem pořád trochu válčím a při psaní mý první vysokoškolský eseje na téma "How social networking media such as Instagram and Facebook have impacted upon our self-perception and our need to be seen" se mi to všechno tak nějak začalo vracet. Čím více jsem danou věc v eseji odsuzovala, tím blíž mě to k ní táhlo. Srovnávání se s ostatníma, narcistický kontrolování se v zrcadle a vlastně v jakýmkoliv odrazu. Jsem přesným příkladem, toho, co v eseji popisuju a v podstatě shazuju. A stydím se za to, fakt že jo. Sice jsem udělala obrovskej pokrok v pohledu na sebe samu,  naučila jsem se mít ráda taková, jaká jsem, jenže problém bude asi v tom, že už vlastně hubená jsem, vždycky jsem byla a v podstatě odpovídám požadavkům dnešní společnosti. To ale nevypadá jako problém, ne? Věc se má tak, že to, co mě nespíš tak nějak podvědomě děsí je ztráta tohohle ideálu. Takže jo, pořád jsem zmanipulovaná touhle "ideal body image" šíleností a vlastně se ani není čemu divit, když trávím nespočet času projížděním Instagramu. Někdy si říkám, že kdyby tyhle "vymoženosti" nebyly, bylo by líp! Bude to znít asi směšně, ale někdy mám pocit, že kdyby nebylo sociálních sítí, vlastně i blogu, možná bych vůbec neřešila to, jak vypadám, protože vím, že rodina a kamarádi mě mají rádi pro to, jaká jsem a ne k vůli mé postavě. Kdežto mí virtuální přátelé, sledovatelé, followers, čtenáři... whatever mě můžou oceňovat právě třeba kvůli štíhlé postavě, protože to prostě na fotkách  vypadá dobře a já mám nejspíš jednoduše strach z vlastního selhání. To, co teď budete číst je taková menší úvaha ze září 2015, kterou jsem nejdřív plánovala publikovat, ale nakonec jsem nenašla odvahu a uchovala si ji pouze v konceptech. Jak už z následujícího textu vyplyne, září 2015 bylo pro mě největším zlomem v celým tohle "problému" a od tý doby (klepu na dřevo) se to vše, až na výpadky, jaký prožívám třeba zrovna teď, vše vyvíjí relativně dobře!


- září 2015
Na tohle téma tu najdete pár dalších článků, proč tedy píšu zase o tom samém? Víte, od té doby, co jsem poslední z těchto příspěvků zveřejnila jsem podstatně změnila svůj názor, uvědomila si pár věcí a srovnala své priority. Možná mi teď nerozumíte, nevíte, o čem mluvím a proč zase vytahuju tohle všude omílané téma. Touha po dokonalé postavě, uměle vytvořený ideál krásy, po kterém všichni touží, dlouhé tenké nohy, thigh gap, hip bones, collar bones a všechny tyhle nesmyslné pojmy, které bych raději neznala. Časopisy, média, sociální sítě, ale i reální lidé kolem vás... Nekonečná síť, nekonečný kolotoč a propast na jejíž okraji balancujete. Jídlo je nepřítel a nejlepší kamarád v jednom, léčí a ničí zároveň. Měla jsem pocit, že čím méně budu jíst a čím déle hladovět, tak zhubnu. Každé jídlo jsem si vyčítala, nedokázala jsem jíst normálně, když už jsem si dala jeden den pizzu, pizzou to v žádném případě nekončilo. Následovalo vyčítání a opětovné hladovění. A takhle to šlo pořád a pořád dokola. Dnes vám ale nechci psát co bylo, ale co je. Našla jsem si svůj vlastní ideál, samu sebe jako člověka, jako někoho, kdo se stále vyvíjí a to jak po tělesné, tak po duševní stránce. Jsem taková jaká jsem, extrémně hubená už nikdy nebudu a vlastně už asi ani nechci, tenkrát jsem byla dítě, pak jsem začala dopívat a mé tělo prošlo změnami, které se mi nelíbily. Ráda jím, našla jsem si svůj rytmus, který mi vyhovuje, snažím se jíst zdravě a pravidelně, rozhodně ale nehladovím, když mám hlad, tak se prostě najím, jídla už se totiž nebojím! Když mám chuť na sladké, dám si to, ale tím to končí. Jsem takhle spokojená a hlavně se cítím mnohem lépe a jistěji v mém těle.


Děkuju všem, co se dostali až ke konci! Vím, že tohle téma bych mohla rozebírat ještě hodiny a hodiny, ale čím víc o tom mluvím, tím víc mě to táhne zpátky. Vy, co prožíváte něco podobnýho (a hádám, že je vás bohužel dost), NEBUĎTE HLOUPÍ, přece nechcete celej svůj život strávit neustálým trápením a počítáním kalorií! Pokud vás baví počítat, běžte raději studovat matiku! A ještě jeden dodatek...mě osobně je třeba úplně jedno, jestli je danej člověk hubenej, plnoštíhlej, malej, velkej, prostě ho beru takovýho, jakej je. To, že je člověk hubenej, ho ještě nedělá krásným.  Příkladem může být jedna plnoštíhlá slečna, se kterou jsem se nedávno seznámila a která mě na první pohled zaujala, ne kvůli postavě, ale takovýmu tomu vnitřnímu kouzlu, který z ní vyzařovalo přes milej úsměv a i když tahle slečna nemá míry modelky, přijde mi prostě krásná. Bohužel takto vnímám všechny, jen ne sebe samu. Tak jo, teď už vážně...mějte se rádi, žijete jen jednou!♥

You Might Also Like

4 komentářů

  1. Jeeee, skvelej clanek, tak to si muzeme podat ruce, taky mam problemy s jidlem, az na to, ze jsem vzdycky byla silnejsi a k 40 kilum s 1.70 m me dostal z 80% taky instagram! Moc se mi libi clanek, srsi z neho tolik pravdu a zkusenosti, bohuzel te nesleduju tak dlouho a nevim, ze jsi mela takovy problemy s jidlem, proto se urcite kouknu na starsi clanky a ty si taky prectu, ale moc diky za podporu!!! ;))
    S laskou
    Sandra ze http://www.shineoffashion.com
    https://www.instagram.com/sandraslusna/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že jsem mohla snad alespoň trochu pomoct! Přeju hodně štěstí! :) A ty starší články, co jsem psala jsou upřímně dost k smíchu!

      Vymazat
  2. - me ig nastesti natolik nepoblouznil, veskery potize se sebeprijetim se se mnou tahnou od malicka
    a dost mozna je to k nevire, ale blog mi se smirenim se se svym zevnejskem nesmirne pomaha. a stejne tak terapeutka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, už párkrát jsem slyšela, že blog mnohým pomohl...je to asi dost indivuduální. Já se z toho dostala tak nějak sama, v podstatě ze dne na den, protože už jsem byla zhnusená tím, jakej způsob života jsem vedla a věděla jsem, že by to tak dál už prostě nešlo. Někdy je to ale jako na houpačce. Pocity, který jsem ze sebe měla včera při psaní tohohle článku dnes nemám, zítra zase ale můžou přijít.

      Vymazat

Blog Archive

Translate